Ara Kobaltový ve volné přírodě.

Ara Kobaltový ve volné přírodě / Brazílie 11/2022 /

Ara kobaltový v přírodě- listopad 2022
Prší a prší a prší a to je k vzteku hlavně pro fotografa ptáků který musí mít často teleobjektiv otočený do oblohy. Jsem už 5 den v Brazilském státě Bahia a počasí se doslova zbláznilo. Tento trip jsem plánoval a připravoval několik měsíců dopředu i s ohledem na občasné nepříznivé počasí ale že bude intenzivně lejt celé dny mě docela rozhodilo. Před sebou máme další letecký přesun a to tentokrát za jedním z hlavních cílů této výpravy kterým je Ara kobaltový. Opět jsem oslovil mé kolumbijské kamarády – Pablo / spoluzakladatel společnosti ProAves / tyto lokality již navštívil a vše domluvil a Juan se k nám jako hlavní průvodce v Sao Paulu přidal.

Vystupujeme na letišti v Petrolině, v půjčovně přebíráme vhodné auto pro 5 lidí a hned odjíždíme směr Canudos. Tato cesta trvá skoro 6 hodin, silnice jsou všelijaké a spousta nákladních aut které prostě nepředjedete. Cestou jsme použili Pablem dodané GPS souřadnice na pozorování papoušků konkrétně Arů malých a oni na nás opravdu snad čekali, přesněji to byla asi jejich stálá lokalita. I fotografie v tom proklatém dešti vznikli. Jsem nervózní, protože na kobalťáky máme vyhrazeno jenom 3 dny a potom přelétáme na další místo a jestli bude neustále pršet bude to špatné. 14 dnů po mém návratu mám u východočechů domluvenou foto besedu a materiálu je zatím velmi málo. Konečně jsme na místě a jako místní průvodce se k nám přidal ten nejpovolanější – správce oblasti Catarina který prý ví o kobaltových úplně vše. Odpoledne projíždíme okolí města a dokonce se nám podařilo několik bídných fotografií těchto papoušků na velikou vzdálenost a jak jinak než za deště. No zatím špatné.

Jsou 3 hodiny ráno a drnčí mi mobil a velí ke vstávání. Proč tak brzo? Musíme být na místě dřív než vstane příroda, přesněji dříve než se probudí kobalťáci. Za půl hodiny vyrážíme terénním Toyotou a během hodiny otvírá správce velká orezlé vrata a mi vjíždíme do velmi nehostinné, skalnaté, červené krajiny v portugalštině Reserva ecológica do Raso da Catarina. Světlomety automobilu nám ukazují, jak náročný je tady terén a z rostlin vidím jenom šedivé vřesoviště a obrovské kaktusy. Nikde tady není prý ani voda a mimo několika druhů ptactva tady nic jiného nepřežije. Další hodinu jedeme jedinou a velmi náročnou cestou která směřuje ke středu tohoto národního parku. S čelovkami na hlavě pokračujeme po skalních plošině kamsi v úplné tmě a po 40 minutách stojíme na okraji obrovského kaňonu který je široký asi 120 metrů a délkou se ztrácí někde v nedohlednu.

Správce nás upozornil ať se zdržujeme minimálně 3 metry od okraje kaňonu, protože povrch zde je velmi měkký, nestálý a hrozí nebezpečí utržení okraje. Hloubku jsem odhadnul okolo 90 metrů. Na dno kaňonu se dostanete jenom s horolezeckou výbavou. Po vydatných deštích je povrch těchto skal měkký až mazlavý. Začíná svítat jsme připraveni a stal se zázrak, obloha je dokonale vymetená asi mě ten nahoře vyslyšel. Paráda.
Je 6.10 hodin, v ranním šeru začínám rozeznávat protější stěnu kaňonu a v tom se to stalo. Ozvalo se krátké papouščí písknutí, ve vteřině to nahradil papouščí řev který asi násobila akustika rokle a stovky modrých siluet na kterých zářili žluté tečky ze zvedlo ze stěn a začali létat po celém kaňonu. Asi jsme je vyplašili a mě napadlo, že odletí a mi už je dnes neuvidíme, ale naštěstí se to nestalo. Někteří si nás i přilétli prohlédnout a později jsem se dozvěděl, že tady nikdo už 3 měsíce nebyl. Ono si to domluvit prý není vůbec jednoduché, ale na to mám přece Pabla.

S postupným rozedněním jsme mohli začít fotografovat a hlavně pozorovat jejich chování. Po stěnách byli vidět otvory, kde tráví noc i hnízdí. Otvory jsou vytvořeny přirozenou letitou erozí a zbytek si papoušci dohrabou sami, červená skála je velmi měkká. Další přednost tohoto skalního povrchu je jeho složení, kdy je to vlastně jeden obrovský ptačí liz s velkým obsahem potřebných minerálů. S přibývajícím světlem fotografujeme papoušky i v letu ale naše možnosti pohybu jsou velmi omezené díky nebezpečnému okraji. Po délce kaňonu to také moc nešlo, protože neprostupný a nebezpečný terén to nedovolí. Počet jedinců jsem zde odhadnul na asi 800 ks ale opravdu to je jenom hrubý odhad. Trochu jsem vyzpovídal našeho průvodce a při posledním sčítání v roce 2022 je odhadován celkový počet na 1.900 až 2.050 ks ale přesně se to spočítat prostě nedá. I to je ale velice dobrá zpráva.

Tento kaňon není jediný v oblasti Catarina kde Ara kobaltový žije, v okolí jsou minimálně ještě další dva menší ale tam žádná sjízdná ani schůdná cesta nevede. Pozoruji jejich chování a pokud je srovnám s podobným Arou hyacintovým / v Pantanalu jsem strávil již také mnoho dnů / asi díky velikosti, způsobu života a nutnosti dlouhých přeletů za potravou jsou Arové kobaltový výborní letci. V přírodě často pozoruji u velkých Arů jak se různě škádlí, shazují z větví stromů a tady předvádějí díky větru a termice akrobatické kousky, nechají se komínovým efektem vystřelit nad okraj kaňonu a potom udělají i několik kotrmelců se staženými křídly. Prostě nádherná podívaná kterou uvidíte jenom v přírodě.

Jak se rozednívá pozoruji jak po menších skupinkách 4 až 6 jedinců odlétají někam za potravou, ale tady jich je stále hodně protože další sem zase přilétají asi ti z jiných kaňonů. Nechají se tady pozorovat celý den, na protější stěně je velmi mnoho hnízdních otvorů kde papoušci v párech odpočívají, jiní přelétávají s křikem po celé délce kaňonu, někteří sedí na vysokých kaktusech na dně kaňonu a občas si přiletí sednout na okraj kaňonu a zvědavě si nás prohlížejí. Co se týče plachosti nechají si líbit asi 30 metrů pak odletí. Zase srovnání – k divokým hyacintům se přiblížíte až na 5 metrů a to proto, že často je najdete blízko lidských obydlí. Zůstáváme tady celý den, měl jsem štěstí i pozorovat páření a jednotlivé páry se k sobě chovají velmi něžně. Pozoruji, fotografuji, natáčím videa a hned se mi zvedla nálada, protože toto papouščí divadlo je z mých různých cest po světě to nej.

Domlouvám se správcem co budeme dělat další den který máme v této lokalitě naplánovaný ale sem se mi už nechce a chtěl bych zdokumentovat kde a co žerou. Viděl jsem jeho udivený výraz, fotografové prý chtějí jezdit jenom sem a tak jsem mu vysvětlil, že snímků z tohoto místa je hodně ale chybí ty co chci já. No prý se o to pokusíme ale v otevřené krajině se k nim přiblížit na menší vzdálenost je prý skoro nemožné. Ráno vyrážíme opět v půl čtvrté a před sebou máme 60 kilometrů po silnici a dalších 30 kilometrů po prašných cestách. Po dvou hodinách jsme na místě u jednoduché haciendy kde bydlí kamarád našeho správce a tady je prý největší šance vidět Ary kobaltové jak přilétají na palmy Licury jejich plody se živí což mne tak nepřekvapuje, ale oni používají jejich nezralé plody i jako hlavní příjem tekutin. Tak to slyším poprvé a myslím, že toto je novinka pro mnoho lidí. Pan domácí je i spolupracovníkem ochranářů Arů kobaltových a má na starosti právě toto území kam létají za potravou. Ochotně přinesl nezralý plod a kleštěmi mi názorně předvedl jak ptáci zakloní hlavu, rozlousknou ořech a tekutina / kterou jsem i ochutnal a chutná jako ředěné kokosové mléko / jim steče do zobáku. Nikdy prý neslétnou na zem aby se napili s kaluže. Toto je další velký rozdíl od Arů hyacintových kteří pijí jedině ze země z kaluží nebo na okraji řeky.

První pár si sednul na sloup elektrického vedení a dokonce se tam začali pošťuchovat a domácí mi ukázal fotografii mrtvého kobalťáka kterého našel před několika dny právě pod elektrickým sloupem. Ty jsou prý největším a možná i jediným současným nebezpečím a tyto případy nebývají ojedinělé. Tak to je smutné. Během další půl hodiny na okolních vzdálených palmách přistálo několik skupin papoušků ale jak jsem se k nim vydal s fotoaparátem a než jsem se dostal na rozumnou vzdálenost odlétli. Vše se ale v dobré obrátilo a nakonec jsme popojeli asi 2 kilometry k jiné haciendě kde rostly palmy přímo na zahradě a já mohl v klidu několik hodin pozorovat a fotografovat Ary otvorem přilehlé kůlny. Tím vznikly i fotografie které nebývají tak časté a já mohl konečně konstatovat Mise splněna. Vzdálenost kam létají každodenně za potravou je tedy asi 60 až 70 kilometrů. Podle mého pozorování asi 2 hodiny požírají zralé plody palmy Licuri, občas se napijí z těch nezralých / zralé i nezralé jsou na každé palmě / dále asi hodinu odpočívají a potom odlétnou zpět do oblasti Catarina. Úkolem místního ochranáře je i dohled na to aby palmy nikdo nekácel a tak je většinou vidíte i uprostřed soukromých políček. A to je dobře protože jsou hlavní potravou Arů kobaltových.

Krásné 3 dny u Arů kobaltových jsme zakončili večer na terase našeho ubytování v Canudos kam jsem pozval i pana správce a po několika panáčcích moravské slivovičky se trochu rozpovídal. Na můj dotaz jestli bych mohl koupit kobalťáka odpověděl že již ano, cena je stanovena na 93.750 USD / při kurzu 24 czk tj.2,250.000 kč / bohužel se ale nesmí vyvézt z Brazílie. Ostatně všichni jedinci po celém světě jsou prý stále majetkem Brazilského státu. Potom ale dodal s úsměvem, že výjimky existují…..…tak nevím ?

Franta Brzák
www.fbphoto.cz